Příběh Radunu

Rok 1927 přináší do té doby spíše secesních, romantických a historizujících Luhačovic čerstvý závan bílého funkcionalismu. Architekt Bohuslav Fuchs Luhačovice podrobně znal a měl zde i přátelské vazby. Pro manžele Ambrožovy navrhl penzion Avion a v následujícím roce další tři vily Violu, Ivu a také Radun pro pana řídícího Josefa Martiníka…

A tak kolaudačním rozhodnutím z 22. srpna 1928 začíná historie Radunu, rodinného penzionu, kde manželé Martiníkovi spokojeně žili se svými dětmi, starali se o své hosty a Radun neustále vylepšovali. Od počátku byl Radun koncipován jako rodinný penzion se stravováním a živým společenským vyžitím hostů. Tato usilovná rodina dvakrát o svůj dům přišla. Poprvé za druhé světové války, kdy byl Radun zabrán Němci. Po skončení války opět penzion začali budovat a zvelebovat, přišel však rok 1948 a opět se z hodiny na hodinu stěhovala celá rodina i s dětmi ze svého vlastního domu pryč. Z prvotřídního prvorepublikového penzionu se stala na celá léta lázeňská dětská léčebna. Potomci manželů Martiníkových neměli sílu a prostředky zničený a vybydlený Radun po roce 1989 spravovat a znovu provozovat, pronajímali jej tedy dále Lázním jako dětskou léčebnu a nakonec nezbylo než jej prodat. A tak se tento architektonický skvost dostal ještě přes dalšího majitele k nadšeným lidem, kteří se rozhodli uchopit a obnovit noblesního ducha první republiky, vložit nemalou finanční investici a kus práce a znovu Radun pozvednout na výsluní lázeňského života. Rodina nových majitelů vyhledala potomky zakladatelů Radunu, je s nimi v blízkém kontaktu a obě rodiny mají radost ze znovuzrození této výjimečné vily a její proměnu ve čtyřhvězdičkový hotel rodinného typu.